Mosty přes Jarugu 22. – 24. 9. 2023
Den I. (pátek 22. září, na svatého Mořice a jeho druhy z Thébské legie)
Na tuto skautskou dřevárnu jsme se s jednadevadesátým oddílem vydali již podruhé. Tentokrát s početnější výpravou. Letos jsme jeli ve složení Jožka, Vojta, Jirka, Kryštof, Plaváček, Kaplan, Jirásek, Banoš, Olej, bratři Tom a Skřet a stejně tak bratři Jony a Tade, Delfínek, Piškot, Tonda a Krykyn, zatímco Veverka na poslední chvíli bohužel onemocněl a Mára jel s rodiči a haldou našich věci autem. V rychlíku jsme obsadili tři kupé a v každém se rozvinula značně odlišná kultura. Ježci a mladí Jeleni rádi inklinovali ke svým mobilům, starší v čele s Olejem, Tomem a Jožkou produkovali ohromný humbuk a v našem kupé panovala poklidná konverzace a spánek. Netrvalo dlouho a octli jsme se ve Světlé nad Sázavou, kde jsme spoléhali na odvoz velikých batožin dodávkou, ale než jsme do ní své věci nastrkali, Higi konstatoval, že je plno a taky že bylo. Mnozí z nás si tedy ponechali batohy na zádech, většina je nastrkala na hromadu, kterou jsme zakryli igelitem a ponechali zde stráž – Krykyna. Odlehčeni jsme se vydali na jedenáctikilometrový pochod na Orlovy, obloha nám nejprve nadělila pár výhružných kapek deště, aby se na hlavní lijavec stihla řádně zatemnit obloha. A tak to začalo. Palánovi totiž mezitím dovezli první várku věcí a následně i naše batohy a Krykyna na Orlovy a Mára s Krykynem zde již vyčkávali na náš příchod. Pustili jsme se do stavby přístřešků, stanů a hamak a také do registrace zbraní, kde jsme opět byli svědky mnoha vtipných komentářů na naše meče. Dostatečný počet byl schválen, několik zbraní nás poslali opravit. Kdo měl ještě energii přežvykovat, pojedl před spaním pár soust a vydali jsme se na kutě.
Den II. (sobota 23. září, na svatého Padre Pia)
Po vydatné snídani, tradiční jelení zdi, jsme navlíkli kostýmy a se zpožděním jsme dorazili na nástup armád. Jakmile jsme si ujasnili, že jsme přiřazeni ke sboru armád Střed, mohli jsme si prohlédnout našeho velitele – Menno Coehorna a stejně tak panovníky a velitele vojsk Severních království. Odebrali jsme se na mrchoviště Nilfgaardu a co nevidět se pustili do řešení záhad Zerrikánie. Nejprve jsme se střetli se všemi jednotlivými armádami Severních Království, přičemž porazit se nám podařilo pouze vojsko Lyrie a Rivie, od ostatních jsme dostali řádně naklepáno. Po úvodních střetech následoval souboj o to, jestli se více nají náš nebo konkurenční sumozápasník, víc chálky bylo snězeno na straně soupeřů. Stejně hořce dopadla i naše nápadnice bohatého mládence na ženění, který vyžadoval květiny. Sbírali jsme květů, co jen to šlo, ale ti bídáci ze Severu jich sehnali víc a ženich dal přednost jejich nápadnici. Nejúžasnější bitvou byl hromadný střet na moři, po němž jsme se plavili na lodích, dobývali ostrovy, hákovali nepřátelské lodě a v tom chaosu se snažili naklonit si milost Šóguna, Císařovny a ještě jednoho zerrikánského hodnostáře. Byť těsně, i zde platilo, že úspěšnější byli Královští. Během obědové pauzy jsme spořádali značné množství chleba a čokokrému, zatímco načnutá sklenice burákového másla zůstala sotva tknuta pro její úplnou zkaženost (není to s podivem, když stála asi deset korun). Po expirační době sice bylo burákové máslo, ale nikoliv Nilfgaardská armáda. Posilněni jsme se vydali plnit různorodé úkoly pro mágy z Archivů Arethusy. Sbíral jsem například listí stromů pro jednu čarodějnici, zatímco od jiné podivuhodné postavičky jsme vymohli magické předměty mečem. Vzpomínám se, jak jsem pronásledován neúnavným aedirnským lučištníkem proběhl celou plochu, než jsem se spasil návratem k vlastnímu mrchovišti a právě zde se mi alespoň podařilo úspěšně splnit první quest. Za questy jsme totiž získávali kartičky posil, zásob apod., které se jinak než od magických postav získat nedaly. Pohyb po hrací ploše se samozřejmě vyznačoval neustálým nebezpečenstvím ze strany nepřátelských sil a neorganizovaně spolu zápolily záškodnické skupiny. Tyto střety nás přesto nejvíce naplnily nadějí a optimismem pro další den. Vrcholem odpoledne byla teatrální hra velitelů vojsk, v níž proti sobě seděli u jednoho stolu a mastili ony karty, které jsme jim pracně sbírali. Opustil nás Tom, protože potřeboval stihnout ranní mši v Brně. Po zakončení druhé fáze hry jsme se zmožení z boje vydali z mrchoviště do tábora a započali několikahodinovou proceduru vaření večeře. Kryštof se mezitím zúčastnil souboje v aréně, Ježci se brzy úplně ztratili z dohledu a vydali se provádět brikule někam ke krčmě, zatímco kuchařská esa Olej a Jožka za pomoci Márova zatápění a komanda kráječů a loupačů zeleniny (Jirka, Banoš, Vojta, Tonda, Krykyn) a všech nosičů dříví tvořili v jednom obrovském a v jednom standartním kotli baštu, na kterou
se nezapomíná. Jednalo se o rýži se směsí červené čočky, fazolí, mrkve, čerstvé i sypané papriky a bůhví čeho dalšího a jakkoliv se to zdálo nepravděpodobné, pokrm to byl velmi chutný. Nacpal jsem se k prasknutí a ještě toho večera jsem měl důvod dopotřebovat Jožkovi toaleťák. Ani naše obžerství nestačilo na to, aby nám troch nezbyla na snídani. Náramně se nám spalo a nikomu nemohla být tu noc zima.
Den III. (neděle 24. září, na svatého Gerarda Sagredo)
Stejně jako předchozí ráno, vařili jsme kaši, akorát v menším množství, jelikož jsme ještě dojídali fazole, stejně jako předchozí ročník jsme nestihli nástup a vykodrcali jsme se teprve tak, abychom se zařadili do zástupu Nilfgaarďanů putujících na naše mrchoviště. Oproti předchozímu dni jsem s sebou vzal černou barvu na obličej. Náležitě jsme se po nilfgaardsku zmalovali, poskytli jsme naši čerň také grupě neslyšících spolubojovníků. Nejostřejší a z mé perspektivy řežbou, jakou letošní Mosty nabídly bylo obsazování míst na hrací ploše, jednalo se především o pevnosti a náš sbor armád Střed se nejčastěji vyskytoval také kolem soutěsky. Střídaly se situace, kdy jsme v soutěsce nebo v horní pevnosti skřípli a vybili celou hordu nepřátel se situacemi, kdy jsme se do obklíčení pestrobarevnými královskými dostali my a schytali jsme dobrou bídu. Vlastně z těchto bojů, kdy jsme se pohybovali s naším sborem armád Střed si odnáším mnohem silnější zážitek než ze samotné finální bitvy, která měla rychle ukončit třetí fázi Pláně Breny a zároveň celou akci. Když se shromáždily všechny naše regimenty a naproti nám všechny královské, cítil jsem na naší straně spíš skepsi a strach. Byli jsme ohromeni sešikovaností Aedirnu pod velením jejich krále. Byli jsme zdrceni, když se k Severu přidalo osmnáct válečníků na vyrovnání počtů a navrch zerrikánští spojenci, jejichž přízeň si získali v předešlých bojích. Naše řady doplnila pouze hrstka monster. Bez odpočítání jsme se náhle ocitli v posledním souboji, jehož vývoj byl značně zajímavý. V řádách Východu a Středu žalostně chyběli lučištníci, a tak nás na levém křídle začli Seveřané balit. Na pravém křídle byla však soustředěna operační skupina Verden, které se už dařilo prorážet nepřátelské řady, když přišla série zastavení hry z důvodu naléhavých úrazů. Několikátá rudá stop a obnovení počátečních pozic na bojišti definitivně pohřbila atmosféru. Nilfgaard byl nemilosrdně poražen. Královští, jakoby zlomili kletbu, rozuměl jsem jejich nadšení a pogratuloval Zlišákovi, kterého jsme opět potkali a který nám udělal společnou fotku z bojiště. Poměrně včasně jsme do sebe nasoukali ohromné množství chleba, masových pomazánek a nějaké parodie na gothaj, kterou Jožka výhodně zakoupil, nechyběl ani zbylý čokokrém. Obstojně jsme po sobě uklidili, zbraně a stany odnesli na hromadu Márovi na odvoz a s batohy na zádech jsme vyrazili do čtyři kilometry vzdálené dědiny jménem Věž. Cestou jsme na sobě pozorovali důsledky včerejší večeře a Ježci hráli kontakt. Autobus do Havlíčkova Brodu jsme stihli akorát a cesta vlakem již byla na pohodu. Velké dík organizátorům, všem spolubojovníkům i protivníkům, díky Jožkovi za nákup a Márovi za zařízení odvozu! Bohudíky, že nikomu z nás nic nestalo a opět jsme si odnesli domů ranec zážitků.
Jirásek